Po dlouhé době jsem byl opět požádán o sepsání svého životního příběhu. Věrní čtenáři, chvála jim, si možná vybaví můj 8 let starý článek. Tam jsem jako čerstvý student zoologie překypoval motivací, ambicemi, spokojeností. Abych taky nebyl spokojený. Byl jsem na začátku vysoké školy. Slovenské slečny, kam jsem se jen podíval. Intelektuální bádání a chtivost po lepší postavě ze mě stříkali jako testosteron z kulturisty před Olympií. Abych shrnul svůj původní článek. Na střední škole jsem byl obézní. Pak osvěta. Cvičení, dřina, pot, odříkání, jídelníček, MMA. Nejít jeden den do posilovny – nepředstavitelné! Našel jsem si krásnou slečnu. Životní změna, která nikdy neměla skončit.
No, kulturistou jsem se nestal. Zápasníkem v UFC taky ne. Místo toho přišel kolotoč čerstvě vyplivnutého mláděte v dospělém světě po vysoké škole. Svatba, práce, hypotéka, děti… A cvičení? Kde že. Můj život se vrátil pěkně zpátky na začátek. Alespoň co se životosprávy týká. Starosti, pak pohoda na gauči s pivečkem, vínečkem, hamburgerem. Taková ta krásná česká elegantnost zabalená v bílém tílku se skvrnou od hořčice. Nebyl jsem nespokojený. Prostě jsem žil, jak jsem momentálně žil. Nebylo to selhání, protože najednou vyvstaly nové priority – peníze, rodina, přežití pracovního týdne. Pracoval jsem v Hornbachu. Pracoval jsem jako rozvoz jídla. Zoolog to má hold těžký. Pak stěhování z Prahy do Brna. Koupě bytu a hypotéka. Nová práce v oblasti diagnostiky a výzkumu. Najednou jsem začal školit doktory a profesory. Pomáhat jim s diagnostikou rakoviny, s přípravou vzorků, se zaškolením na přístrojích za desítky miliónů korun. Zodpovědnost, časová náročnost a brutální stres si vybírají svou daň v podobě skoro každodenního pití. Váha v tu dobu? Raději jsem neměřil. Přes 110 tam ale bylo určitě.
Pak opět změna. Z ničeho nic. Koupil jsem si chytrý hodinky a řekl jsem si dost. Jednám hold zkratovitě. Někdy se to vyplatí, jindy ne. Když se ale do něčeho dám, tak to rád dodělám. Takže momentálně úplně nová vidina, jiná mentalita, jiný člověk. Už nechci být UFC šampión, nechci v hospodě lámat dívčí srdce na milion kousků. Jde o zdraví. Mám manželku a dceru. Na cestě druhý dítě (teď už je tu Anička pár měsíců s námi). Není mi ani 30 a zadýchám se při podrbání zadku. Ok, beru hodinky a jdu běhat. Dal jsem 3 km a umřel jsem u toho asi šestkrát? Další den znovu. Pak zase – to byl kritický den, to jsem umřel tak 12-krát. Jdu pomalu za svým. Stejně jako kdysi. Jen úplně jako jiný člověk s jiným cílem, zbičován zkušenostmi života.
Prvních 100 km celkem ok. Pak nemoc, namožená šlacha, pauza a depka. Tak znovu. Běhám, běhám, běhám. Z tempa 7:50 min/km je teď 4:50-5:30 min/km podle běhu. Uvažuju… Dám dnes 5, 10, nebo si dám 15? Nevím, prostě vyběhnu a uvidím. Teď o 23 kg lehčí si tohle můžu dovolit. Letos naběháno přes 800 km a 1000 se přede mnou třese jako amaroun.
Někdy si zaplavu, občas si zacvičím. Nemám žádný plán, nemám přesný jídelníček. Nejím úplný blbosti. Ono to nějak funguje. Preventivní prohlídka odhalí pravdu. Musím ale říct, že vším, čím jsem byl, jsem byl rád. Jsem jako ten chameleon, ale jestli je barva téhle cesty zelená, tak už nechci chodit po té červené vedoucí k srdeční příhodě.
Autor: František
